Deset ku jedné

15. september 2011 at 19:21 | Thalia Contostavlos
Jenom takový "výstřižek" :D
Upozornění: žádné
Disclaimer: Postavy nevlastním


.........
Přestoupil jsem přes pár prahů a ocitl se u ztrouchnivělé desky stolu stojícím před celami předběžného zadržení. Plešatý bachař se na mě zamračil a pokynul mi, abych vyprázdnil kapsy. Začal jsem tedy plnit jeho příkaz a postupně před něj vykládal moje klíče, kapesní nůž, navštívenky, blok s perem, pouzdro na licence a jiné dokumenty, balíček karabin, které s sebou normálně nenosím, svazek bankovek a nakonec pistoli v podpažním pouzdru. Bachař to všechno nacpal do takového toho hnědého pytle na důkazy, pak se zarazil, vytáhl peníze a vrátil mi je.
........."Tohle si můžete vzít." řekl a pořádně si mne prohlédl. "Ten blok chcete taky?"
.........Už jsem mu chtěl přikývnout, když se mi v hlavě objevil obraz jakéhosi tetovaného povaleče, jak mi z mého bloku postupně trhá listy a jeden za druhým je hází do jámy sloužící k blíže nespecifikovanému účelu. Zavrtěl jsem tedy hlavou, přijal peníze, schoval je do kapsy a suverénně se vydal chodbou směrem k celám. Strážník, co mě sem přivedl, se nejdříve zmateně rozhlédl, a pak se za mnou v rychlosti vydal s výrazem naznačujícím, že vede nějakého nebezpečného recidivistu, co zastřelil minimálně prezidenta.
.........Člověk by jen těžko uvěřil, že jsem v půl desáté nastoupil do taxíku a nechal se odvézt na osmdesátou ulici, k velkému cihlovému domu s číslem popisným 86. Tam jsem zazvonil, služebná mě po předložení navštívenky pustila dál a já se začal vyptávat. Ve chvíli, kdy jsem začal pociťovat následky těch dvou sklenic mléka, co jsem vypil k snídani, jsem se omluvil a nechal se nasměrovat k toaletě. Vše bylo stále ještě v pořádku, ovšem jen do té doby, než jsem se místo zpět do obývacího pokoje vydal směrem k ložnicím a počal se rozhlížet. Věděl jsem sice, že okolo každou chvíli prochází služka, ale tu fotku (ať už vypadala jakkoli) jsem musel najít.
.........Když mě přesně za dvě minuty a dvacet osm sekund služka zahlédla, myslel jsem, že se z toho lehce vykroutím. Nevypadala sice moc důvěřivě, ale neměl jsem žádné problémy odejít, takže jsem dostal dojem, že jsem z obliga. Stejně jsem se ale rozhodl, že se té fotky, co jsem v poslední vteřině našel a ztopil, někde zbavím. Strčil jsem ji do dopisní obálky, kterou jsem měl - nikoli náhodou - v kapse a celý balíček jsem strčil pod jeden z truhlíků na konci Osmdesáté ulice. A udělal jsem dobře. Asi po minutě a půl jsem si všiml dvou poldíků, co mě nenápadně začali sledovat z druhé strany ulice. Toho menšího jsem viděl prvně, ale jeho kamaráda jsem znal velice dobře. Seržant Purley Stebbins si to za mnou rázoval jak buldok za čivavou. Nechtěl jsem, aby se mu zvedlo ego tím, že by byl schopen sledovat slavného Archieho Goodwina, a tak jsem se zastavil a počkal, až mě dojdou.
.........Zazubil jsem se na něj. "Od kdy tě Cramer posílá dělat otevřenej závěs ctihodným občanům?"
.........Purley mi zazubení oplatil. "To nemělo být otevřený," přiznal, "ale tady Collins moc pospíchal."
.........Mávl jsem rukou. "Všiml bych si tě i bez Collinse."
.........Zmíněný strážník jen pokrčil rameny a pohlédl na svého kolegu. Ten pro změnu obrátil svůj pohled na mě a přešel rovnou k věci: "Cos tam čmajznul?"
.........Rozhodl jsem se, že nevím, o co kráčí. "Kde?"
........."Nedělej ze sebe hlupáka, Goodwine. Ty moc dobře víš, o čem mluvím. Ty vždycky víš, o čem mluvím."
.........Usmál jsem se. "To mě ovšem přeceňujete, pane seržante. Nemám ani tušení, proč si policie myslí, že jsem něco štípnul. Trochu se mě ale dotklo, že si to o mně myslíte."
........."O tobě už si můžu myslet, co chci, Goodwine. Překvapit mě nemůžeš. Collinsi, prohledej ho."
.........Zatvářil jsem se ublíženě. "Ale no tak, to nemůžete myslet vážně. Jak dlouho už se známe?" Hodlal jsem ho co nejvíce napínat, dokud mu nedojde trpělivost a po prohledání zjistí, že se měl nad mou poslední větou více zamyslet. Kdyby to totiž udělal, nejspíše by mu rovnou došlo, že u sebe už dávno nic nemám. On se ovšem nedal odbýt a znovu pokynul Collinsovi. Roztáhl jsem tedy ruce a nohy a poslušně jsem stál, zatímco si Collins procvičoval, co se naučil na škole. Zasmál jsem se, když jsem viděl, jak toho poldíka překvapilo, že mám u sebe bouchačku a Stebbins mě šťouchl do žeber.
........."Cramer prohledává líp." poznamenal jsem. "Ví, kde má hledat. Nikdy by mi například nesundal boty, protože ví, jak moc mám rád pohodlí."
.........Collins se mi podíval zpříma do očí - tedy alespoň tak zpříma, jak jen to s jeho metrem pětasedmdesát šlo - a velice zřetelně pronesl: "Sundat boty."
.........Znovu jsem se rozchechtal, spustil ruce, srazil patky, zasalutoval a řekl mu, ať se poohlédne po nějakém tom háji. Stebbins zrudl a řekl mi, že půjdu s nimi a pokud se budu cukat, můžu taky dostat želízka. Necukal jsem se a tak jsem tady bez želízek.
.........Collins mě šťouchl obuškem do zad a já se zase cítil jako sériový vrah, co si trénuje štreku k elektrickému křeslu. V duchu jsem děkoval, že jsem Wolfovi na stole nechal ten vzkaz. Byl to malý papírek, pět krát sedm centimetrů, začínající písmeny NW a končící AG, uprostřed se vzkazem: "Deset ku jedné, že skončím v base. Volejte Parkera."
.........Vsadím se, že když ten lístek četl, myslel si, že blafuju. Já bych ho v tom normálně milerád nechal a později mu s velkým potěšením vyložil, jak mě nemá brát na lehkou váhu, ale momentálně jsem neměl chuť strávit noc ve vězení. Vyžádal jsem si tedy jeden soukromý telefonát a uvědomil ho o mém osudu. Jak jsem předpokládal, našemu právníkovi nevolal.

 


Comments

1 Anetka | 21. september 2011 at 4:16 | React

Máš neuvěřitelnej psací talent.. tohle bych nikdy nenapsala... Tleskám! :)

2 Natalie Fotopoulos | Web | 22. september 2011 at 17:34 | React

[1]: Děkuju :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.