Impresionismus

11. october 2011 at 18:01 | Thalia Contostavlos
Krátká povídka, kterou jsem sepsala ku příležitosti učení se dějepisu. Znáte lepší pomoc při studiu impresionismu? Škoda, že to takhle nejde i s Fyzikou :)
Upozornění: žádné
Disclaimer: Postavy nevlastním ...


………V prostorné jídelně našeho pískovcového domu na Západní Třicáté-páté ulici bylo dusno. A pro tentokrát to nemělo vůbec nic společného s chybějící klimatizací. To dusno se rozprostíralo od nevidím do nevidím a nacházelo se mezi mnou a panem Wolfem. V celé místnosti bylo nesnesitelné ticho, slyšet bylo jen tlumené cinkání příborů a občasné zamlaskání, když si jeden z nás vychutnával obzvláště velké sousto holoubat v pepřové omáčce.
………Wolfe totiž opět neměl náladu pracovat, a protože já mu zrovna před pár hodinami dohodil nového klienta, neměl náladu ani na mě. Zrovna jsem uvažoval, co mám rozbít, abych se toho odporného ticha zbavil, když jsem si vzpomněl na jistou knihu s leskle hnědou obálkou se zlatými písmeny, která ležela na Wolfově stole. Všiml jsem si jí, když jsem odcházel k večeři a náhodou jsem si povšiml jejího názvu - Malíři konce devatenáctého století.
………"Co dělají impresionisté?" zeptal jsem se tedy jen tak mimochodem. Wolfe ke mně překvapeně vzhlédl a pozvedl obočí. Gesto jsem mu oplatil a pokrčil rameny.
………"Nerad mlčím," vysvětlil jsem.
………"Překvapujete mě, Archie," poznamenal a hned pokračoval: "Ti, o kterých nyní čtu, už nic nedělají. Jsou všichni mrtví."
………Pokýval jsem hlavou. "Byl alespoň některý z nich zavražděn?"
………Wolfe se napil ze své sklenice, otřel si ústa ubrouskem a pak zavrtěl hlavou. "Patrně ne. Pokud tedy nepovažujete syfilis za vraha."
………Usmál jsem jeho chabému pokusu o vtip. Pořád nebyl ve své kůži a bylo to znát. Kdyby nebyl tak tlustý, práce by mu asi vytvořila pěkných pár vrásek na čele.
………"Ale některé věci jsou opravdu zajímavé. Říká vám něco jméno Auguste Renoir?" pokračoval jakoby nic.
………Kývl jsem hlavou. "Malá Irena."
………"Výtečně. Také díla Na terase a Houpačka. Jeho malby se vyznačují velice světlou barvou pleti zobrazených postav." Odmlčel se, aby mohl zpracovat další sousto a pak pokračoval: "Ke konci svého života trpěl velice silným revmatismem. Údajně si dokonce nechával přivazovat štětec k ruce, aby mohl i nadále tvořit."
………"Tomu říkám nasazení," poznamenal jsem.
………"Ano, ale bylo mu to naprosto k ničemu," přitakal Wolfe, "ovšem Renoir nebyl jediný, koho na sklonku života postihl vážný zdravotní problém, který znemožňuje malířovo povolání. Například Edgar Degas, který je známý především pro své kresby baletek, před svou smrtí oslepl. Víte, jak se s tím vyrovnal? Co dělal?"
………Pokrčil jsem rameny. "Dal se na dostihy?"
………Wolfe naprosto vážně zavrtěl hlavou. "Nikoli, Archie. Dal se na modelování. Zhotovoval figury baletek z vosku."
………Mávl jsem rukou. "Jak myslíte. Dostihy by byly zajímavější."
………Wolfe mě naprosto ignoroval."Avšak vůbec nejzajímavější postavou impresionismu byl dle mého názoru Henri de Toulouse-Lantrec . Měřil jen sto třiapadesát centimetrů a trpěl takzvaným komplexem méněcennosti. V mládí si totiž zlámal obě nohy, které mu poté zakrněly. I přesto nebo právě proto, trávil většinu svého života v pařížských tančírnách a nevěstincích, kde hledal lidskou krásu a dokonalost. Avšak alkohol a nemoci jako syfilis mu nakonec rychle zkrátily život. Znáte nějaká jeho díla?"
………"Snad. Když jste zmínil ty nevěstince. Moulin Rouge?"
………Wolfe se pousmál. "Velmi dobře. Pak také Mytí, Tanec nebo V jídelně nevěstince."
………Zakabonil jsem se na něj. Jemu se to mluvilo, když si to před pár hodinami přečetl. Přidal jsem tedy svou troškou do mlýna: "Slyšel jsem, že si dokonce svůj absint nosil s sebou v duté holi, kterou používal jako podpěru při chůzi."
………Wolfe se nevěřícně zamračil. "A to jste vzal kde? Nezdálo se vám to náhodou?"
………Zakřenil jsem se na něj. "Blbost. Nejste jediný v tomhle domě, kdo si občas přečte nějakou tu knihu. Ta má se jmenovala Imprese, pokud si vzpomínám. Psalo se tam doslova-"
………"Dobře, to stačí," řekl káravě a pustil se do třetího holouběte.
………Po pár soustech jsem opět spustil. "Když už jsme u toho umění," začal jsem zeširoka, "vzpomněl jsem si na milou slečnu Watsonovou."
………Slečna Watsonová byla dcera naší nové klientky. Bylo jí asi dvacet (té dceří, ne té klientce) a měla milý úsměv. Troufám si říct, že mužům se na ní líbily převážně její dlouhé nohy a útlý pas, avšak mě poněkud odrazoval až příliš krátký trup.
………Wolfe svraštil čelo. "Ne u večeře, Archie."
………Zavrtěl jsem hlavou. "Tohle nemá s naším případem nic společného. Vzpomněl jsem si jen, co jsem si myslel, když jsem ji poprvé potkal. Jakmile jsem jí řekl, že si vás její matka najala, abyste vyšetřil smrt jejího bratra, zatvářila se ještě ohromeněji než pařížská smetánka v roce 1863, když jim Eduard Manet předvedl jeho nejznámější obraz Snídaně v trávě."
………"To přirovnání vás napadlo až teď," pronesl suše Wolfe a jal se trestat čtvrté a poslední holoubě.
………Zavrtěl jsem hlavou. "Nesmysl a vy to moc dobře víte. Je sice pravda, že si občas vymýšlím roztodivné poznámky jen, abych oživil nějakou diskuzi, ale tohle není ten případ. Naše diskuze zřídkakdy potřebují oživení."
………Wolfe se pousmál. "V tom případě jste na mne udělal dojem."
………Protočil jsem panenky. Nechat se takhle nachytat. Pokrčil jsem tedy alespoň rameny a zabručel: "To bude tou Impresí."

 


Comments

1 Little V | Web | 16. october 2011 at 17:41 | React

Každý má jiný názor na věc...

2 Little V | Web | 18. october 2011 at 18:15 | React

Informace o anorexii mi nechybí, ped pár lety tím prošla moje nejlepší kamarádka ;) ovšem mentální anorexie je extrém...já potřebuju jen trochu zhubnout ;)

3 Little V | Web | 18. october 2011 at 18:29 | React

uvidime ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.