Sprcha

6. november 2011 at 13:24 | Thalia Contostavlos
Kratší povídka, kterou jsem z velké části napsala v průběhu hodiny biologie. Pan profesor se jistě nebude zlobit. Dokonce mi vzhledem připomíná inspektora Cramera, který se v příběhu vyskytuje :)
Upozornění: náznak sodomie ! nečtěte pokud vás podobná tématika uráží
Disclaimer: postavy nevlastním


Abyste dost dobře pochopili, jak jsem se tenkrát cítil, budu vám mou situaci muset popsat dost dopodrobna.
.
………Přemítal jsem zrovna o tom, zda se sprchovat ve spodním prádle nebo raději rovnou v kalhotech a vysílal jsem tiché nadávky směrem k poručíku Rowcliffovi, který si právě - na rozdíl ode mne - užíval svobody. Stál jsem totiž v jisté místnosti s betonovými zdmi, kachlíkovou podlahou, zarezlými trubkami a sprchovými hlavicemi uprostřed a vězeňským hlídačem v rohu.
………Má tvář se vždycky zdeformuje úšklebkem, když si uvědomím, proč tu vlastně trčím. Byl jsem totiž obviněn z vraždy, ačkoliv jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí jednal v sebeobraně. Uznávám názor, že když na vás někdo míří svou pětačtyřicítkou, která je nepochybně považována za smrtící zbraň, měli byste se bránit. Jsem přece jen pořád příliš mladý na to, abych se nechal zlikvidovat.
………A tak tu stojím u umyvadla a přemýšlím nad tím, jak provést svou očistu. Pokorně totiž přiznávám, že jsem se ve vězení ještě nesprchoval. V cele předběžného zadržení totiž takový luxus jako sprcha chybí. Znovu jsem pohlédl na bachaře, který si v rohu hladil vousy, a mé dilema bylo rázem rozhodnuto. Kalhoty si raději ponechám.
………Mé rozhodnutí se ukázalo býti šťastným, když se dveře do místnosti najednou rozletěly a dovnitř vešli další dva lidé. Jeden z nich měl na sobě jen trenýrky, které podle všeho už pěknou řádku dní neviděly vodu. Ten druhý, plešatý, měl na obtloustlém těle rozepnutý vězeňský mundůr a obrovské tetování na hrudi. Bachař se po nich ohlédl, kývl a k mému velkému překvapení se otočil a vypochodoval ze sprch.
………Hned jak se za ním zavřely dveře, připojil se k naší sešlosti další pobuda. Byl mnohem větší a iniciativnější než ti druzí dva, protože na mě hned vypálil: "Tak co, modelko? Nebylo ti tu smutno?"
………Neměl jsem náladu na vtipy, vrazil jsem ruce do kapes na znamení, že se nehodlám prát, a zabručel: "Hele chlapi, nechte mě bejt."
………Ale pobuda se nedal. "No tak, necukej se. Ani to nebude bolet, zlato."
………Ulevil jsem si slovy, která tu raději nebudu zveřejňovat a pomalu jsem si uvolnil ruce. Týpek, co stál za mnou se najednou neočekávaně napřáhl. Nejprve jsem si myslel, že se mě chystá nějak omráčit, ale na to se jeho ruka pohybovala moc pomalu a moc nízko. Usoudil jsem tedy, že míří na mé níže posazené partie, které bych jeho doteku docela rád ušetřil.
………Můj levý loket tedy vystřelil do míst, kde jsem tušil útočníkova žebra a zasadil mu nemalou ránu. Rychle jsem se po něm ohlédl, abych zkontroloval následky svého počínání, a pak jsem v defenzívě ustoupil za něj.
………Druzí dva buřiči se totiž také chystali k útoku. Z toho ve spodním prádle jsem si nic moc nedělal, ale jeho společník, který mě prve oslovil, mi dělal vrásky na čele. Nebyl sice kdovíjaká vazba, ale ve formě byl a vyztužen navíc vězeňským prostředím, představoval úctyhodného protivníka.
………První rána také přilétla od něj. Svou pravačkou mi mířil přímo na klíční kost a soudě podle rychlosti mi hrozila přinejmenším fraktura. Normálně bych v takovémto případě použil předloktí své levé ruky, abych úder odrazil, ale v nynější situaci jsem si to nemohl dovolit. Ztratil bych tím totiž krytí vůči mému druhému protivníkovi, který stál po pravém boku toho boxera. Použil jsem tedy k bloku svou pravačku, která byla z daného úhlu sice poněkud slabší, ale strategicky výhodnější.
………Že se má předvídavost vyplatila, jsem si ověřil, když se na mě vrhla i ten druhý. Bylo vidět, že pravidla džentlmenského boje jim nic neříkají. Rozhodl jsem se nejprve věnovat tomu slabšímu, a tak jsem ho chytil za napřaženou ruku a vrhl ho na jeho kumpánu, který se stále ještě sbíral ze země.
………Přeskočil jsem oba válející se vězně a ještě jsem do nich stihl kopnout, než se ke mně přiřítil ten svalovec.
.
.
………Souboj už trval dobrých pět minut a já polovinu z té doby polykal krev, když jsem zpoza dveří zaslechl nějakou tupou ránu. Jakoby pěst dopadala na čelist nebo temeno hlavy. Při myšlence, že je to další úchyl se mi zatočila hlava, ale stále jsem se ještě zvládl udržet na nohou. Můj přítel se na mě znovu vrhl, ale ještě než jsem stačil cokoli udělat, ležel jak dlouhý tak široký na zemi.
………Vzhlédl jsem od svých zkrvavených rukou a skrz slzy uviděl hranatou tvář policejního inspektora Cramera. Protočil jsem panenky a šel si vypláchnout pusu.
………"Já bych to zvládl," zabručel jsem, když jsem konečně přestal plivat krev.
………Cramer se usmál. "Já vím." Odmlčel se, aby si mne prohlédl, a když mě shledal hodným dalších informací, pokračoval: "Přišel jsem tě vyzvednout."
………Zamračil jsem se. "A to vám mám být vděčnej? Vy jste mě sem v první řadě poslali."
………Cramer se podíval na odcházející - nebo spíše odkulhávající - provokatéry a pak zase zpět na mě. "Dělal jsem, co jsem mohl, Archie."
………Pořádně jsem si ho prohlédl. Vypadal, že ho to opravdu mrzí, a tak jsem to nechal plavat. Prozatím.
………"Takže jdu ven?" Cramer kývl. "V tom případě mám prosbu. Mohl bych se osprchovat u vás v kanceláři? Nerad bych se takhle někde ukazoval a tady se mi svlíkat nechce."
………Cramer se zašklebil. "Samozřejmě, ale v autě raději otevřu okýnko."
………Zazubil jsem se na něj, až to zabolelo. Chytil jsem se za svou naraženou čelist a poznamenal: "Zatracený sodomiti."
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.