Jeden z těch večerů

2. march 2012 at 19:47 | Thalia Contostavlos
Po dlouhé době krátká povídka :)
Upozornění: žádná
Disclaimer: nevlastním, postavy jsem si jen vypůjčila a v pořádku je zase vrátím (tedy skoro ;)



………"Německo obsadilo Francii," řekl jsem jakmile si Wolfe sedl ke stolu.
………"Vskutku," poznamenal naprosto nevzrušeně.
………Zakroutil jsem nad jeho ignorancí hlavou, ale nenechal se vyvést z míry. Wolfe se totiž nikdy nad ničím nevzrušoval, pokud tedy ovšem nešlo o něj samotného. Poznámka o nedávném sledu událostí kdesi v Evropě se ho, podle jeho názoru, netýkala.
………"Ano," přitakal jsem tedy, "je jen otázkou času kdy to propukne."
………"Vskutku," zopakoval Wolfe a strčil si do pusy další sousto Fritzovy vynikající vepřové panenky, která se předtím celou noc máčela v jednoduché marinádě z pepře. Pokud jde o prvních pět minut jídla, byl jeho slovník velice omezený.
………Polkl jsem své sousto a odkašlal si. Wolfe ke mně vzhlédl.
………"Bude válka," řekl jsem tlumeným hlasem, avšak se vší vážností.
………Wolfe mou teatrálnost neocenil, protože svou pozornost obrátil zpět k vepřovému. Po zapití dalšího sousta mi přesto věnoval pohled.
………"Válka už přece začala."
………Přikývl jsem. "Ale ne u nás."
………"Proč taky?" Wolfe pokrčil rameny.
………"To já nevím, ale začne. Cítím to v kostech."
………Wolfe se zasmál mému stařeckému obratu, ale upřímně to neznělo. Tušil jsem, že i on si hrozbu války s Německem velice dobře uvědomuje, i když se mu to díky jeho lenosti daří obratně skrývat. Však už jednu válku přece zažil. V jídelně se rozhostilo ticho, ani cinkání příborů nebylo slyšet. A možná právě proto se domovní zvonek, který se zčistajasna rozezvučel, zdál tak hlasitý.
………"Dojdu tam," řekl jsem potichu a vstal od stolu. Vykročil jsem s rozvahou, slovo válka stále rachotící v hlavě.
………"Goodwine," zaskřehotal náš návštěvník, když jsem otevřel hlavní dveře.
………"Purley Stebbins. Copak vás k nám přivádí, pane seržante?"
………"Pusť mě dovnitř a já ti to povím," řekl s typickým úšklebkem.
………Zavrtěl jsem hlavou. Normálně jsem se sice snažil udržovat s policií dobré vztahy, ale na Purleyho jsem teď opravdu neměl náladu. "Tohle znám. Jakpak je ta pohádka? Jen prstíček si ohřejeme a pak zase půjdeme?"
………Má poznámka vytvořila na Purleyho tváři ještě větší zkrouceninu.
………"Netvař se tak," řekl jsem proto, "ještě ti to zůstane."
………Seržant ihned nasadil úřední masku. "Hele na tohle já nemám čas, Goodwine. Pusť mě dál."
………Zahrozil jsem mu prstem. "Víš, že nemáš větší právo překročit tenhle práh než šváb, pokud nemáš povolení k domovní prohlídce."
………"Nepotřebuju povolení, přišel jsem si jenom popovídat."
………"S kým?"
………"S tebou. A Wolfem, samozřejmě."
………"Tak povídej," řekl jsem, ale neoblomně zůstal stát ve dveřích.
………"Hele, neprovokuj mě chlapče," prohlásil s intonací osmdesátiletého válečného veterána.
………Nikdo mi snad proto nemůže zazlívat, že jsem vyprskl smíchy. Když mi někdo, kdo není ani o pět let starší než já, řekne 'chlapče', ztrácí veškerý respekt.
………"Pokud mě nepustíš dovnitř, přivedu s sebou šéfa," prskal do mého záchvatu, ale mě to bylo fuk. Ať si klidně Cramera přivede, aspoň si spolu budou moct na prahu našeho pískovcového domu popovídat.
………S klidným svědomím jsem tedy zavřel dveře a vrátil se zpět ke stolu.
………"Kdo to byl?" zeptal se Wolfe aniž by se na mě podíval.
………"Jezinka," odvětil jsem s úsměvem a pustil se opět do své večeře.
………Wolfe se zamračil, ale nekomentoval to. Raději si přitáhl misku s italským salátem a jal se ho zpracovávat. Itálie. V hlavě se mi zase začaly honit myšlenky o válce.
………"Můžu se na něco zeptat?" začal jsem váhavě, "čistě jen teoreticky."
………Wolfe přikývl.
………"Kdyby mě náhodou povolali, do války myslím, jak byste se k tomu stavěl?"
………Wolfe si mě chvíli jen prohlížel, ale pak poznamenal: "Nikam vás nepovolají, Archie. O to už se postarám."
………Nevěděl jsem, jestli myslí na dobro mé a nebo své, ale na tom nezáleželo. Nechtěl jsem, aby se mě zastával.
………"A kdybych se přihlásil sám?" navrhl jsem opatrně.
………Wolfe nejdříve párkrát zmateně zamrkal a pak se rozkřikl: "Setsakra, Archie! Řekl jsem, že nikam nepůjdete a tím to končí. Nehrajte si na hrdinu, naše země - tedy vaše země - jich už má dost. Jestliže válka opravdu zasáhne i nás, jakože o tom dost pochybuji, budu vás potřebovat o to víc. Víte přece, co taková věc udělá s lidmi. Nastane panika, zvýší se zločinnost, přibude případů a já budu potřebovat vaši asistenci."
………To byl přesně ten problém. Pan Wolfe myslel jen na sebe. Ne, že by byl sobecký, ale byl zkrátka toho názoru, že už se za svůj dosavadní život kompletně rozdal. A asi měl i pravdu, ale já to nedokázal dost dobře ocenit. Chtěl jsem svojí zemi pomoci a rozhodně ne kvůli jakési klukovské snaze stát se hrdinou. Amerika nepotřebovala hrdiny, ale vojáky a já byl jedním z nich. Copak za sebou nemám vojnu?
………Zamračil jsem se sám na sebe. Moje myšlenky mi začaly přerůstat přes hlavu a to já nemám rád. Možná bych si teď raději povídal s Purleym, i když jsem věděl, že ten nemá na srdci vůbec nic důležitého, jinak by už dávno bušil na dveře s inspektorem Cramerem po boku. Chvíli jsem dokonce uvažoval, že se zvednu a půjdu se podívat, jestli nám náhodou pořád ještě nestanuje na zápraží, ale ihned jsem ten nápad zavrhl. Tak zoufalý přece ještě nejsem.
 


Comments

1 Sever-rat | Email | Web | 3. march 2012 at 22:13 | React

Pěkná povídka, myslíš, že bys zase napsala nějakou povídku v angličtině? Ty čtu od tebe moc rád..

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.