Ta jediná žena

20. august 2012 at 18:12 | Thalia Contostavlos (TT)
……Je tu další povídka na TT. Opravdu mě zarazilo (a nesmírně potěšilo), že jsem byla zařazena dvakrát po sobě do výběru nejlepších článků a rozhodla jsem se pokusit osud a využít hesla do třetice všeho dobrého. Musím přiznat, že ač nejsem moc citově založený člověk, nechala jsem se při psaní této povídky trochu unést. Když jsem si svou slabost na konci uvědomila rychle jsem to utla a hodlám to považovat za tvůrčí záměr. Doufám, že se vám bude dílko líbit :)
Varování: opět se není čeho bát
Disclaimer: postavy nevlastním

.
……Díval jsem se z okna svého pokoje a pozoroval hemžení venku na ulici. Lidé pospíchali všemi směry a obtěžkáni různými taškami se snažili co nejrychleji dostat domů. Nikdo se nezastavil, nikoho ani nenapadlo se zaposlouchat. Bylo něco po osmé večer a slunce už bylo tak nízko, že ho ani z mého druhého patra nebylo přes vysoké newyorské domy vidět.
……Celý výjev mi připomínal scénu z divadelní hry, kterou jsem kdysi viděl. Nějaká Shakespearovská komedie. Možná mě budete mít za barbara a nevzdělance, když vám řeknu, že si nepamatuji její název, ale já byl naposledy v divadle, když mi bylo patnáct. Kdosi se tehdy rozhodl, že si vybere pár dětí ze sirotčince a zaplatí jim představení v nedalekém divadle, aby se i ti "méně šťastní" mohli kulturně vzdělávat. Jediný dojem, který se mi z toho zážitku uchoval dodnes, je, že nesnáším motýlka. Od té doby mi nikdo žádné divadelní představení nezaplatil, a tudíž jsem neměl důvod nějaké navštívit.
……Abych se ale vrátil k tomu, o čem jsem chtěl původně mluvit. Opíral jsem se lokty o okenní římsu a poslouchal rozhovory lidí pohybujících se pode mnou. Z protějšího domu vyšla jakási slečna, přeběhla silnici a vrhla se do náruče vysokého chlapce, co už nejméně pět minut postával před naším domem.
……"Ahoj lásko," řekla, když se od něho konečně odlepila.
……Mladík ji políbil na tvář a usmál se tak sladce, že bych si ho mohl klidně hodit do čaje místo medu. Představa, jak se plácá v šálku Wolfova anglického čaje, mě pobavila natolik, že jsem si musel odkašlat, abych nevyprskl smíchy.
……"Kam půjdeme, drahá?" zeptal se nervózním hlasem.
……Drahá se do něj zavěsila a hlasitým šepotem odvětila: "Co třeba ta nová kavárna na hlavní třídě? Slyšela jsem, že mají skoro půllitrové šálky. Umíš si to představit? Než se dostaneš na dno, bude káva už dávno studená. Takový šálek se pak přece nevyplatí."
……"Tomu se už ale přece nedá říkat šálek, lásko."
……Láska se zachichotala a něco mu odpověděla. Bohužel - nebo bohudík, ještě jsem se nerozhodl - byl mladý pár už z doslechu, takže jsem neslyšel co. Svou pozornost jsem proto zaměřil na dva muže, co právě vystoupili z béžového taxíku a začali se poněkud nerozhodně rozhlížet kolem.
……"Jakáže je ta adresa?" zeptal se jeden.
……Druhý pán vytáhl z kapsy malý lísteček a přimhouřil oči. "Doktor Vollmer, Západní Třicátá pátá, dům číslo 920."
……"Tak to je támhle, na druhý straně."
……Pán s lístečkem si povzdechl. "Je to opravdu nutné? Vždyť ani nevím, že nějakou prostatu mám. Na co potřebuju její vyšetření?"
……Bez mučení přiznávám, že jsem se zakuckal. Ne, že by mi téma zmíněného vyšetření bylo až toliko nepříjemné, ale zaskočilo mě, že je někdo schopen bavit se o tom vprostřed ulice. Nejsem žádný puritán a během let, co jsem pracoval, jako hlídač v přístavu jsem vyslechl (a viděl) mnohem horší věci, ale když někdo sedm let žije přímo v srdci Manhattanu, zvykne si na jistý standard.
……Mou pozornost však náhle upoutala dvojice, co právě přecházela ulici. Vsadil bych krk na to, že to byla matka s dcerou.
……"Já tam ale chci jít!" ozvala se mladá slečna a teatrálně si při tom dupla.
……"A já řekla, že nikam nepůjdeš. Nemůžeš přece po nocích trajdat v newyorských ulicích, je to nebezpečné."
……"Co ty o tom víš, mami?" zařinčelo ulicí.
……"Sáro, neštvi mě. Jednou jsem řekla, že nikam nejdeš, tak nikam nejdeš. A nehodlám o tom dál diskutovat. Už tak ti dovolím mnohem víc, než rodiče dovolili mě, když jsem byla ve tvém věku."
……Slečna protočila panenky. "Hlavně zase nezačínej o tom, jaké mám štěstí, že tě mám."
……Zbytek rozhovoru jsem už neslyšel, protože jsem začal horlivě uvažovat. Možná to zní jako klišé, ale nevím, co všechno bych byl ochoten dát za to, abych si aspoň jednou jedinkrát mohl se svou mámou promluvit.
……Oba moji rodiče totiž zemřeli, když mi bylo šest a já kvůli nepřízni svých příbuzných skončil v sirotčinci. To samotné by se dalo docela v klidu přežít, dokonce i bití bych skousl, ale fakt, že vás vlastně nikdo nevychovává, že se nemáte na koho obrátit pro radu je skličující. Sám si často kladu otázku, zda by na mě rodiče byli pyšní, kdyby mě teď viděli. Rád si myslím, že ano, ale jistý si být nemohu.
……Právě proto jsem vděčný, že jsem měl možnost potkat pana Wolfa. Viděl ve mně něco, co do té doby nikdo jiný, ujal se mě a já mu za to nikdy nebudu dost vděčný. Ačkoli není mým otcem a já se ze všech sil vyhýbám jakýmkoli podobným přirovnáním, nemohu popřít, že je mi vzorem a otcovskou figurou. Vím, že ať už budu v jakémkoli průšvihu, vždycky mi poradí, jak z něho ven.
……S mámou je to horší. Nikdy jsem k žádné ženě nepřirostl a vážně pochybuji, že se to někdy stane. Nechápejte mě špatně, příslušnice něžnějšího pohlaví mám velice rád a trávím s nimi většinu svého volného času, ale nikdy jsem nebyl schopen je brát vážně. Ženy jsou hysterické, proměnlivé, obojaké, citlivé a v mém případě naprosto nechápavé. Nerozumí tomu, že nechci mluvit o svém dětství, o rodičích, o škole, o kamarádech a hlavně nikdy neberou ne jako odpověď.
……Existuje jediná žena, se kterou bych si opravdu rád promluvil, slyšel její názory a rady, pochvaly a slova uznání a dokonce by mi ani nevadilo, kdyby mne kárala. Tato žena ale bohužel leží hluboko v zemi na hřbitově kdesi v Chillicothe a nad sebou má kámen se jménem Margaret Goodwinová.
……Někdy si představuji, jaké by to bylo, kdyby byla pořád ještě naživu. Ač se mi to příčí, musím zkonstatovat, že by se mi to nejspíše nelíbilo. Kdyby maminka žila, nikdy by mne nenapadlo odstěhovat se do New Yorku, nikdy bych se nenachomýtl k případu vraždy, nikdy bych nepotkal Wolfa a nikdy bych nežil život, který mám tak rád.
……Kdybych byl věřící, řekl bych, že to tak jistě mělo být a že boží cesty jsou nevyzpytatelné. Tak jak to ale stojí a leží teď, přiznávám, že je možná dobře, že se stalo, co se stalo. Jsem teď spokojený, a kdyby to neznělo tak pohádkově, možná bych řekl, že i šťastný. Vlastně si nemám vůbec na co stěžovat a pokud si mohu vypůjčit slova dnešních matek: co by jiní dali za život, který vedu.
……V tu chvíli jsem si začal připadat jako sedmdesátiletá stařenka, co nemá nic lepšího na práci než sledovat sousedy, pomlouvat je a vzdychat nad minulostí a tak jsem se raději stáhl ze svého stanoviště a okno zavřel. Jak už jsem říkal, nemám rád divadla a beztak mě už bolely lokty.
 


Comments

1 Kikina | 20. august 2012 at 19:35 | React

úžasná povídka máš moc hezký blog. Sháním nové sb můžu si tě přidat??
http://knihyfilmykultura.blog.cz/
Díky Tynina

2 Kikina | 20. august 2012 at 21:45 | React

neboj na muj blog nejsi nucena chodit takhle ja sb nechapu. Chapu to spis tak ze ses k vydeni vice lidem ale pokud nechces tak mi to nevadi

3 alfalfa | Web | 21. august 2012 at 10:32 | React

Krásne!! Moc sa mi to dobre čítalo, krásne píšeš :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.