Táborový oheň

10. august 2012 at 11:12 | Thalia Contostavlos

Mám tu pro vás další jednorázovku. Snad se bude líbit. Odehrává se kdesi v lesích ve státě Ohio ...
Varování: žádné (pokud nepočítám jedno malilinkaté sprosté slovíčko)
Disclaimer: postavy nevlastním


.
……
Bylo nás šest. Já, ospalý a v naprosto mizerné náladě. Saul Panzer, druhý nejlepší soukromý detektiv v New Yorku, výborný hráč pokeru a můj nejlepší kamarád. Fred Durkin, zodpovědný a milující manžel, co se vyzná v detektivní práci a je pro každou zábavu. Orrie Cather, až příliš hezký pro jeho vlastní dobro, detektiva dělá jen proto, že mu to pomáhá balit holky a dobře to vynáší. Inspektor Cramer, velice schopný policajt a jediný, kdo má trpělivost jednat s Wolfem. Seržant Purley Stebbins, Cramerova pravá ruka a ucházející vyšetřovatel, který to dotáhne daleko.
……My všichni jsme seděli okolo táborového ohně kdesi vprostřed Ohia a povídali si. Tedy, seděli je příliš silné slovo, spíš jsme se nepřetržitě uhýbali kouři, co nám do obličejů foukal neustále se měnící vítr a místo povídání jsme si stěžovali.
……"Zatracenej kouř," řekl jsem, když jsem se musel znovu přesunout.
……Orrie, vedle kterého jsem si sedl, přitakal. "Jo, jo, to je fakt."
……"Mizernej oheň," přisadil jsem si.
……Orrie se na mě se zájmem podíval. "Proč?"
……Pokrčil jsem rameny. "Obličej mě pálí, ale záda mi mrznou."
……"Tak se otoč."
……Protočil jsem panenky. "Dík za radu, co bych bez tebe dělal?"
……Můj přítel se na mě zazubil a vytáhl si z kapsy krabičku cigaret. Pohoršeně jsem se zatvářil.
……"To myslíš vážně? Sedni si proti větru a inhaluj tohle," řekl jsem a ukázal směrem k ohni.
……Saul, co si k nám právě přisedl, se ke mně přidal: "Přesně tak, možná to bude dokonce i zdravější, Orrie."
……Ten se však jen usmál a vytáhl zápalky. S pokrčením ramen jsem se tedy zvedl a vydal se směrem k druhé skupince mých spolutrpících.
……"Copak, vyhnali tě?" zeptal se mě Purley hned, jak mě uviděl.
……Nemůžu tvrdit, že jsem na to obzvláště pyšný, ale vyplázl jsem na něj jazyk.
……Purley se zasmál. "No tak se hned nečerti, tady máš pivo a pojď si k nám přisednout."
……Svraštil jsem čelo. "Pivo nechci, radši bych si dal mlíko. Přisednout si nehodlám, protože se právě znovu otočil vítr. Navíc je mi zima, jsem unavenej a potřebuju se projít."
……"Skončils?" zeptal se mě pobaveně Fred.
……Stroze jsem přikývl. S odstupem času musím říct, že jsem se choval jako malé děcko, ale tenkrát mi to tak nepřišlo. Byl jsem rozmrzelý, protože místo hedvábného povlečení mě čekal stan, místo snídaně od našeho kuchaře mě čekala vajíčka, co nám každé ráno dělal Saul a místo ušlechtilých konverzací s Wolfem mě čekali hádky s Orriem. Navíc jsme se nacházeli jenom patnáct kilometrů od mého rodného města Chillicothe, kde se nachází mnou tolik nenáviděný sirotčinec a já z toho měl špatný pocit.
……Nechápejte mě špatně, nejsem žádná nanynka, co se narodila se stříbrnou lžičkou v puse, ale za ta léta, co žiju s Wolfem, jsem si již zvykl na určitý komfort. Na léta v sirotčinci a následný pobyt v New Yorském přístavu, kde jsem dělal hlídače, bych nejraději zapomněl. Cvokař by mi jistě řekl, že se se svou minulostí musím vyrovnat, jinak nebudu nikdy spokojený, ale vězte, že v pohodlí našeho třípatrového domu z hnědého pískovce v Západní Třicáté páté ulici jsem nadmíru spokojený a minulost mě netrápí.
……Z přemýšlení mě vytrhla ruka, co se znenadání ocitla na mém rameni.
……"Pojď se projít, Goodwine," řekl tichým hlasem inspektor Cramer, jemuž ta ruka patřila.
……Unaveně jsem souhlasil. Vydali jsme se směrem k lesu, ale jelikož právě les obklopoval naše celé tábořiště, nebyl to žádný zázrak. Chvíli jsme jen tak klopýtali přes kořeny, ale neuběhlo ani deset minut a ocitli jsme se na mýtince. Ačkoli nejsem romantická povaha, musím uznat, že to byl krásný pohled. Lesy šuměly, mýtina se třpytila brzkou ranní rosou a celé to osvětloval srpkovitý měsíc. Jedním slovem, kýč. Cramer se však z té nádhery vzpamatoval rychle, chytil mě za paži a odtáhl k velkému dubovému pařezu, co dominoval poetické mýtince.
……"Tak co se děje?" zeptal se, když jsme se usadili.
……Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. "Co by se dělo? Jsem unavenej."
……"Tohle si vykládej Purleymu. Já poznám, když se něco děje. Tváříš se přesně jako moje bývalá, když se dozvěděla, že není právně možné, abych jí podváděl se svou prací a tudíž se kvůli tomu se mnou nemůže rozvést."
……Zasmál jsem se. "Nakonec se jí to ale přece povedlo, ne?"
……Cramer zavrtěl hlavou. "Kdepak. Já jsem měl větší úspěch. Poměr s doktorem už je dobrý důvod."
……Zakroutil jsem hlavou. "Tomu se říká z deště pod okap."
……"Zpátky k tobě. Co se děje?"
……"Já nepotřebuju terapii," odsekl jsem mu podrážděně.
……Cramer nic neříkal. Jen mlčky přikývl a vzhlédl k obloze. Chvíli jsem se na něj díval, ale když nejevil žádné známky toho, že chce v konverzaci pokračovat, následoval jsem jeho příkladu a jal se pozorovat hvězdy.
……"Tohle bych mohl dělat celou noc," ozvalo se po chvíli, "V New Yorku se nic takového nevidí."
……Zkoumavě jsem se na inspektora podíval. "Vy jste se v Jablku už narodil?"
……Cramer přikývl. "Hvězdnou oblohu vidím tak potřetí v životě."
……Překvapeně jsem se zarazil. "To myslíte vážně? Potřetí?" Když přikývl, pokračoval jsem: "A znáte nějaká souhvězdí?"
……Ledabyle pokrčil rameny. "Vím, jak vypadá velký vůz, ale nevím, kde ho mám hledat." Znovu se podíval na oblohu. Usmál jsem se. Vzpomněl jsem si, jak jsme s otcem několikrát trávili noc v trávě za domem a pozorovali hvězdy. Ukazoval mi jednotlivá souhvězdí a vyprávěl mi řecké báje.
……Promnul jsem si ruce. "V tom případě pozorně poslouchejte," řekl jsem svým nejlepším profesorským hlasem a přisunul se co nejblíž k inspektorovi, abych mu mohl ukazovat hvězdy, o kterých mluvím.
……"Vidíte tamhlety čtyři jasné hvězdy, co tvoří ten křivý obdélník? Támhle. Tak to je Velký vůz, směrem doleva z něho vystupuje oje. A když vezmete vzdálenost mezi jeho zadními koly, to jsou tyhle dvě hvězdy, a sedmkrát ji prodloužíte, najdete Polárku. Ta ukazuje sever."
……Cramer zaujatě poslouchal. "Takže jsme na jih od tábořiště?"
……"Přesně tak."
.

.
……Tímto způsobem jsme pokračovali ještě asi tři čtvrtě hodiny, během které jsem byl schopen převyprávět báje o jak Velkém, tak Malém vozu, dále pak o Orionovi, Lvovi, Kassiopeie a Rybách. Když jsem skončil s výkladem, zůstali jsme s inspektorem jen tak v tichosti sedět. Všude bylo ticho, jen v dálce bylo slyšet jakési hučení. Zavřel jsem na chvíli oči a začal jsem vzpomínat. Bylo mi šest let, když rodiče zemřeli. Nějaký nezodpovědný řidič je třináctého srpna 1918 vytlačil ze silnice a ujel. Arthur a Margaret Goodwinovi vykrváceli. Nikdo z příbuzných se o mě potom nepřihlásil, a tak jsem skončil v sirotčinci.
……"Není toho kouře nějak moc?" uslyšel jsem najednou vedle sebe. Otevřel jsem oči a podíval se na oblohu. A opravdu, na severu byl vidět velký oblak kouře.
……"Co to tam proboha vyvádějí?"
……Cramer se zamračil. "Nemám šajn, ale radši se tam půjdeme podívat."
……Cesta přes les nám tentokrát netrvala ani pět minut. To, co jsme uviděli v místě našeho tábořiště, nám doslova vyrazilo dech. Táborový oheň už dohasínal a lavičky okolo něj byly opuštěné. Zato okolo stanu, který jsme obývali Já se Saulem, byla hotová mela. Našemu stanu se totiž už dávno nedalo říkat stan, vzhledem k tomu, že byl celý v plamenech.
……"Saule!" zakřičel jsem na svého kamaráda, "Co se to sakra stalo?"
……Saul omluvně pokrčil rameny. "Orrie si chtěl vypůjčit lucernu, tak jsem ho poslal k nám do stanu. Jenže mě nenapadlo, že rozleje petrolej a podpálí nám střechu nad hlavou."
……"To je vůl," ulevil jsem si.
……Cramer vedle mě si povzdechl. "Má štěstí, že neuhořel spolu s tvejma věcma."
……Zavrčel jsem něco nezveřejnitelného a jal se pomáhat hasit. Je pochopitelné, že tu noc jsme příliš nespali. Saul se vmáčknul k Fredovi a Orriemu a já zase ke Cramerovi s Purleym, ale myslím, že nikdo z nás nezahmouřil ani oka. Jednu výhodu ale to pozdvižení mělo: nemusel jsem se nikomu zpovídat, protože na mou špatnou náladu se úplně zapomnělo.
.
……Mám tu pro vás jeden návrh. Kdo by se chtěl na cokoli zeptat Archieho Goodwina, má příležitost a vězte, že odpoví na každou vaši otázku. Jen prosím berte v úvahu, že žije v třicátých a čtyřicátých letech minulého století v New Yorku, tak se podle toho zařiďte.
……Jinak odjíždím na týden na dovolenou, tak odpovědi budou až potom. Snad se mezitím někdo na něco zeptá :)
 


Comments

1 Marry Afsprings. | Web | 10. august 2012 at 11:36 | React

Žádnou otázku nemám, tohle je druhá povídka, co čtu, ale je to naprosto dokonalé! :)

2 Thalia Contostavlos | Web | 10. august 2012 at 11:39 | React

[1]: Děkuji moc, Archie pozdravuje :)

3 Em Age | Web | 10. august 2012 at 13:14 | React

Grafická báseň, popravdě je to můj termín (ráda si vymejšlím neologismy a svou vlastní terminologii) a jde o to, že třetí sloka je vyvedená do takovýho týpý, pyramidy. Chápeš? Je to napsaný, aby to tvořilo nějakej obrazec.

4 Kájuška | 10. august 2012 at 14:18 | React

Chtěla bych se zeptat, proč Archieho jeho příbuzný nechali jít do sirotčince. Příde mi to krutý. :(

5 Marry Afsprings. | Web | 10. august 2012 at 17:21 | React

Zní to divně, vím, ale docela se to dá jíst. :D :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.