Pašeračka

18. october 2012 at 21:45 | Thalia Contostavlos
....Kratičká povídka. Mám dojem, že jsem sice trochu odbočila ze svého stylu, ale snad se to dá číst. Mám dnes trochu snovou náladu :)
Varování: žádné
Disclaimer: postavy nevlastním

.
……
Sledoval jsem ji až ke hřbitovní zdi. Našlapovala opatrně a levou rukou si neustále přidržovala modré šaty, které nahoře sice začínaly dost pozdě, ale dole se pak táhly bezmála až na zem. Naprosto nevhodný oděv na půlnoční procházku, pokud chcete znát můj názor, obzvláště pokud je doplněn botami s kramflíčky. S každým jejím zaškobrtnutím se mi tajil dech. Ne snad proto, že bych se bál o její zdraví (co se mě týče, byla pouhou pašeračkou kokainu), ale s každou nerovností povrchu se zvyšovalo riziko, že o něco zakopnu já a následným hlukem se prozradím.
……Zastavila se, opatrně se rozhlédla a pak se zničehonic ohnula a ze země zvedla nejméně třímetrový žebřík. Mozek mi začal pracovat na plné otáčky. Jestli teď přeleze přes zeď, jak se přes ni proboha dostanu já? Navzdory všeobecnému přesvědčení nemám nadpřirozené síly.
……Potichu jsem si povzdechl, když začala stoupat po dřevěných příčkách. Opravdu vážně jsem zvažoval možnost, že za ní prostě přijdu, podržím jí žebřík a zeptám se, jestli bych také nemohl využít jeho služeb. Hned jsem to ale zavrhl. Když už mám někomu dělat stín, vždycky to dělám pořádně a nikdy to nevzdávám.
……Počkal jsem tedy, až přeleze a potichu jsem se vydal v jejích stopách. Zeď nebyla naštěstí všude hladká - vyčnívala z ní spousta kamenů - a tak se na ní dalo vylézt vcelku bez problémů. Se slézáním to bylo horší, ale po chvíli váhání jsem zvládl i to. Rychle jsem se kolem sebe rozhlédl a měl jsem štěstí. Právě zatáčela do jedné z mnoha uliček s náhrobních kamenů. Kráčela klidně jako laň, která netuší, že na ni míří puška a prst už spočívá na spoušti.
……Vydal jsem se ihned za ní. Nešli jsme dlouho, když se zastavila u jednoho z náhrobků a sehnula se k němu. Přišel jsem blíž a zjistil jsem, že patří jakémusi Edwardu Leidnerovi, milovanému tatínkovi a manželovi. Nic zajímavého.
……Co ale zajímavé bylo, byla malá stříbrná krabička, kterou slečna vytáhla zpoza svíčky na zmíněném hrobě. Chtěla ji zrovna otevřít, když jsem k ní přistoupil, chytil ji za ruku a krabičku jí sebral.
……"Myslím, že dneska už jste skončila, slečno."
……Chvíli se mi sice snažila vytrhnout, ale když zjistila, že jí rozhodně nedržím za ruku jako nymfu, vzdala to. Vzal jsem ji tedy pod paží a krabičku jednou rukou opatrně otevřel. Byl v ní jemný bílý prášek, což se dalo docela dobře očekávat. Znalecky jsem k němu přičichl a usmál se na svou společnici. "Kokain?"
……Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou.
.
……Mimochodem, všimli jste si někdy, že ve spoustě detektivek, když kriminalista objeví bílý prášek, ihned ho ochutná? Žádný člověk se zdravým rozumem by tohle nikdy neudělal. Nejen, že požívat jakékoli drogy, byť jen v malém množství, škodí zdraví (teď zním jako ministr zdravotnictví), ale bílý prášek přece nemusí ihned znamenat drogu. Nikdo vám přece nezaručí, že to, co právě olizujete, není arsenik nebo strychnin.
.
 


Comments

1 Vendy | Email | Web | 30. october 2012 at 11:52 | React

Znovu musím uznat, že máš skvělý styl, smysl pro ironii a odstup, dobře se to čte.
Navíc, závěrečná úvaha  nad ochutnáváním kokainu neměla chybu.

2 Natalia Contostavlos | Email | Web | 30. october 2012 at 19:43 | React

[1]: Děkuju moc. Já jsem z téhle povídky byla trochu rozpačitá :D

3 Vendy | Email | Web | 30. october 2012 at 19:50 | React

Proč? Máš pocit, že je nedokončená? Nebo sis něco představovala jinak?

4 Natalia Contostavlos | Email | Web | 30. october 2012 at 19:53 | React

[3]: Zdá se mi, že to není úplně můj styl. Přišlo mi to takové moc "romanticky" napsané. Minimálně ten začátek. S koncem jsem vpodstatě spokojená :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.