Důvěra

30. january 2013 at 22:14 | Thalia Contostavlos
Povídka, která mě napadla asi před dvěma hodinami. To téma na mě zapůsobilo, i když si myslím, že se dalo zpracovat lépe. Snad se vám i přes to bude příběh líbit :)
Varování: žádné
Disclaimer: postavy nevlastním

.
……Cramer se zarazil. "Cože jsi to řekl?"
……Pokrčil jsem neuctivě rameny. "Jak jinak bych si měl vysvětlit, že jste se sešel s jedním z největších mafiánů v New Yorku a nikdo vám nezkřivil ani vlásek? Neměl jste ho náhodou zatknout? Koupil si vás!"
……Cramer zrudl jako krab vhozený do vařící vody. "Naznačuješ, že jsem vzal úplatek? Vážně mi tady do očí tvrdíš, že bych byl schopnej shrábnout prachy za mlčení?"
……Znovu jsem pokrčil rameny jako umanutý školák a otočil se k němu zády. "Nevím, co si o vás mám myslet."
……Nestihl jsem pomalu ani doříct větu, když se na mě vrhnul. Vrazil mi pěst do ledvin a hlasitě při tom vydechl. Otočil jsem se, chvilku jsme spolu zápasili, ale jsem mnohem silnější a tak jsem měl za chvíli udýchaného inspektora přišpendleného ke knihovně.
……"Sakra, Goodwine, pusť mě!" syčel skrz zatnuté zuby a snažil se mi vymanit. Když jsem měl dojem, že už nemá chuť mě zabít, pomalu jsem mu uvolnil zápěstí. Ani se na mě nepodíval, jenom si upravil kabát, nasadil si klobouk a bez dalšího slova odešel.
……Posadil jsem se do červené klubovky, kterou Cramer tak rád okupoval a zadíval jsem se na knihu, která při našem souboji vypadla z police. Amazonská idyla. Byl to dobrodružný román nějakého vojenského důstojníka, který kdysi v roce 1920 strávil tři měsíce na pobřeží Amazonky. Nikdy jsem tu knihu nedočetl, protože někde kolem stránky třiadevadesát mě naprosto odradil dlouhý výčet předmětů, které si zmíněný dobrodruh hodlal zabalit do svého příručního zavazadla. Teď mi ovšem bylo z nějakého záhadného důvodu líto, že jsem knihu nedočetl. Jako bych se tím provinil něčeho neodpustitelného. Zvedl jsem tedy domuchlaný výtisk z podlahy, usadil se zpět do křesla a nalistoval si stranu devadesát čtyři.
……Tu noc jsem nemohl usnout. Asi hodinu jsem se převaloval a zíral do stropu, a když mi konečně došlo, že se snažím marně, vstal jsem a šel si nalít sklenici mléka. Strávil jsem pak dvacet minut u kuchyňského stolu a snažil se předstírat, že jsem nahoře v posteli a tvrdě spím. Nutno říct, že se mi to nedařilo a tak jsem se po chvíli zvedl a šel se obléknout.
……Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale asi o půl druhé v noci jsem se ocitl před dveřmi do Cramerova bytu. Několik minut jsem jen tak pozoroval zvonek, a když jsem si uvědomil, co dělám, trpce jsem se zasmál. Byl to naprosto šílený nápad. Zazvonit a vzbudit jistě tvrdě spícího člověka, kterého jsem ani ne před šesti hodinami naštval tak, že se se mnou ani nerozloučil. Přes veškeré námitky, které byl můj mozek schopný vytvořit, jsem nakonec zazvonil a zatajil dech.
……Trvalo celých pět minut a dvacet tři vteřin než se dveře konečně otevřeli a v nich se objevila rozcuchaná hlava inspektora Cramera. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kdo že ho to vlastně ruší, ale když na to přišel, hrozivě zrudl a suše se rozkašlal.
……"Co tady k čertu děláš?"
……Podíval jsem se mu zpříma do očí. "Můžu dál?"
……Povzdechl si. "A když řeknu, že ne, pomůže to?"
……Pousmál jsem se a zavrtěl hlavou. "Spíš ne."
……Cramer rezignovaně ustoupil stranou, abych mohl projít dovnitř. Hned v předsíni jsem odložil kabát i s kloboukem a pak se šouravým krokem vydal za Cramerem do kuchyně. Ten otevřel lednici, vyndal z ní lahev a pak se otočil na mě: "Nabídl bych ti pivo, ale vím, že ho nepiješ. Vodu?"
……Přikývl jsem a posadil se k malému dřevěnému stolu, který odděloval kuchyň od obýváku. Lokl jsem si z nabídnuté sklenice a počkal, až si Cramer přisedne.
……"Tak co chceš?"
……Pokrčil jsem rameny. "Chtěl jsem se vám omluvit."
……Jediné reakce, které se mi dostalo, bylo pozvednuté obočí.
……"Opravdu, pane inspektore, nechtěl jsem vás urazit."
……"Ale urazil, Archie, urazil jsi mě. Nepopírám, že jsem za svůj život spáchal množství různých nekalostí, ale nikdy - a to zdůrazňuji - nikdy jsem nepřijal úplatek."
……"Já vím. Vím to, opravdu. Čistě a jednoduše mi ruplo v bedně."
……Cramer přikývl. Vypadal, že mou omluvu vzal na vědomí, ale zároveň bylo jasné, že se ho mé podezření hluboce dotklo a že mi jen tak neodpustí.
……"Nebude to jednoduchý, co?" zeptal jsem se ho proto a pokusil se o jakýsi úsměv.
……"Co myslíš?"
……"Odpustit mi. Věřit mi. Já nevím, prostě smazat tuhle celou eskapádu."
……Chraplavě se zasmál a usrkl svého piva. "To je fakt. Ale vám soukromejm očkům se nedá věřit tak jako tak."
……Ublíženě jsem se na něj podíval, ale on se jenom zase zasmál. "Jseš parchant, Archie. Zatracenej parchant."
……Zazubil jsem se na něj. "A proto mi tak familiérně říkáte Archie?"
……Pokrčil rameny. "Mám nad tebou výhodu, kterou jenom sprostě využívám."
……Pozvedl jsem obočí a znovu si usrkl vody. "Vážně? A mám vám říkat Lawrenci nebo Thomasi?"
……Nevyšlo z něj ani slovo. Jenom chvíli neslyšně lapal po dechu a pak se hlasitě rozesmál. "No sakra, jaks tohle proboha zjistil?"
……"Na kanceláři máte napsáno Inspektor L.T. Cramer, jeden z vašich dlouholetých kolegů na vás kdysi zavolal Tome a nakonec na vašem řidičáku, který se mi jednou náhodou dostal do ruky, je vaše celé jméno. Nebyla to ani tak detektivní práce jako spíše náhoda."
……Cramer nevěřícně zakroutil hlavou. "Ty jeden slizkej pacholku," zanadával, ale řekl to s takovou něhou, že jsem se na něj nemohl zlobit. Jenom jsem se usmál a dopil svou vodu. Nastal čas, kdy bych se měl správně vypoklonkovat a odebrat se zpátky do své postele, ale nechtělo se mi.
……Inspektor to nejspíš zpozoroval, protože se na mě najednou zkoumavě zadíval a potom bezelstným hlasem navrhl: "Chceš tu přespat?"
……Chvíli jsem na něj zíral, ale pak jsem vděčně přikývl. Možná, že ještě nebyl plně připraven mi důvěřovat a snad mi dosud ani neodpustil, ale jistý pokrok tu byl a já byl rozhodnutý být za něj vděční. Spánek pak přišel snadno.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.