Obálka

11. february 2013 at 10:12 | Thalia Contostavlos (TT)
Krátký výstřižek na TT Vzpomínky. Snad se bude líbit :)
Varování: žádná
Disclaimer: postavy nevlastním

.
……Už od samotného rána jsem měl dobrou náladu. Vzbudil jsem se ještě před budíkem, náš kuchař Fritz mi udělal mou nejoblíbenější snídani a před pár minutami dokonce volal nějaký pan Davis, který se tvářil jako velice bohatý potenciální klient s velice nepříjemným a složitým problémem. Perfektní. A tak, když přesně v deset patnáct zazvonil domovní zvonek, neprskal jsem jako obyčejně, ale šel jsem bez řečí otevřít.
……Za dveřmi stál mladík z newyorské pošty a nervózně poklepával špičkou své boty o zápraží. Popřál jsem mu dobrého rána, ale on se jakékoli zdvořilosti rozhodl přeskočit. Vrazil mi do ruky hnědou obálku, nechal mě podepsat doručenku a byl v trapu. Povzdechl jsem si, zavřel za ním dveře a přemítal o tom, kam to naše lidstvo spěje.
……Nebyl to však poslíček, co mi zkazil náladu, to ta hnědá obálka, co mi teď neotevřená seděla na stole, mě skličovala. V levém horním rohu bylo červenými písmeny natištěno Chillicothe a vpravo dole byla dívčím krasopisem napsaná moje adresa.
……Mračil jsem se na tu zatracenou věc asi půl hodiny, když se do kanceláře přibatolil Wolfe s úsměvem na tváři. Ty jeho orchideje, o které se každé ráno a odpoledne dvě hodiny stará, mu vždy spraví náladu. Možná bych měl taky začít něco pěstovat, třeba řepu.
……"Dobré ráno, Archie," zašvitořil, když stál uprostřed naší kanceláře.
……Zabručel jsem. "Dobré ráno, pane.
……Wolfe se pomalu sesul do svého křesla a pak si mě přeměřil pohledem. "Stalo se něco?"
……Zakroutil jsem hlavou. "Přišla pošta," řekl jsem jenom a kývl hlavou směrem k obálce.
……Wolfe pozvedl obočí. "Co píšou?"
……"Nemám šajn."
……"A proto máte tak špatnou náladu?"
……Pokrčil jsem rameny. Ať už v tý zatracený věci bylo cokoli, nevěstilo to nic dobrého. Chillicothe je totiž město, kde jsem se před třiatřiceti lety narodil a kde jsem celých dvanáct let strávil v sirotčinci - od šesti do osmnácti, kdy jsem to vzdal a utekl do New Yorku.
……Wolfe mé myšlenky přerušil. "Třeba je tam přece jen něco zajímavého, Archie. Měl byste se podívat."
……Provrtal jsem ho pohledem. "Chillicothe jsem už dávno hodil za hlavu."
……Můj zaměstnavatel tou svou hlavou pomalu zavrtěl. "Nemůžete přece předstírat, že se to nikdy nestalo."
……"Nechci o tom mluvit," prohlásil jsem stejnou intonací, jakou použil Spencer Tracy ve filmu Doktor Jekyll a pan Hyde, když říkal: "Nic jsem neprovedl. Jsem doktor Jekyll."
……Wolfe přikývl, mou hereckou etudu ignoroval a zavřel oči. Chvíli jsem ho pozoroval, ale když jsem zjistil, že nic zajímavého nejspíše předvádět nebude - i když nějaký ten cirkusový kousek by s jeho sedminou tuny mohl být docela zábavný - otočil jsem se zpět k obálce. Několik minut jsem se ji snažil zhypnotizovat, ale došla mi trpělivost a tak jsem sáhl po noži na otevírání dopisů.
……Když jsem obsah té proklaté věci vysypal na stůl, došlo mi, co že mi to z mé domoviny vlastně posílají. Mezi svým rodným listem, svatební licencí mých rodičů a lékařskou zprávou o jejich úmrtí jsem spatřil několik fotografií. Některé z nich jsem znal, byly to výjevy ze sirotčince - z jídelny, z ložnic, ze zahrady a dokonce i hromadná fotografie ze schodů před hlavním vchodem z roku 1923. Na těch ostatních byli mí rodiče - fotka mého otce z řidičského průkazu, svatební fotografie, na jednom z obrázků jsem byl dokonce i já (ale upřímně řečeno, mohlo to být jakékoli jiné mimino).
……Bůh ví, co je to popadlo, ale správa Chillicothského sirotčince mi poslala vzpomínky na těch osmnáct let, které jsem se ze všech sil snažil zapomenout. Kdo by si taky chtěl pamatovat na to, že mu zemřeli rodiče ve věku, kdy ještě smrt nechápal, jak si ho několik měsíců příbuzní přehazovali jako horký brambor, než se konečně rozhoupali strčit ho do sirotčince, jak ho ředitel sirotčince rád občas přerazil holí, protože mu to čistě a jednoduše dělalo radost?
……Zarazil jsem se. Prokletá obálka. Přísahal jsem si, že nebudu vzpomínat. Jsem teď spokojený, mám práci, bez které si svůj život neumím představit, kuchaře, bez kterého bych nejspíš zemřel hlady, zaměstnavatele, který mi je občas otcem (i když bych mu to nikdy nepřiznal), přátele, kteří mi jsou rodinou a nepřátele, bez kterých bych se nudil. Nepotřebuju nic jiného a rozhodně nepotřebuji vzpomínat.
……Zastrkal jsem všechno zase zpět do obálky a rozhlédl se. Jak se toho jenom zbavit? Jediné, co mě napadlo, bylo spálit ty papíry v krbu, ale na to bych musel rozdělávat oheň a to se mi v pozdím květnu opravdu nechtělo. Podíval jsem se tedy zpět na obálku a povzdechl si. Pro tentokrát se nad ní slituju. Přistoupil jsem k trezoru, zadal kombinaci, otevřel ho a obálku do něj schoval. Je přece možné, že si někdy budu chtít zavzpomínat.
.
 


Comments

1 Izí | Email | Web | 11. february 2013 at 16:28 | React

Pěkně pojaté :)

2 DK | Web | 11. february 2013 at 17:44 | React

zajimavé, pěkné a čtivé :) chválím :)

3 Eruvië | Web | 21. february 2013 at 9:06 | React

Velmi pěkné. Zařazeno do výběru. :-)

4 Lexi | Web | 21. february 2013 at 17:20 | React

Jako kdybych četla knihu :-) Skvělé!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.