Krátké zamyšlení

4. march 2013 at 17:08 | Thalia Contostavlos |  Author´s Note
……Člověk často slýchá o lidech, kteří ve spárech deprese udělají něco, co je pro nás ostatní naprosto nepochopitelné, spáchají sebevraždu. Já osobně mám poněkud méně tolerantní přístup vůči sebevrahům, myslím si, že jsou slabí, trpí sebelítostí a jsou líní hledat světlo na konci toho pověstného tunelu. Myslím, že jsou ve velké většině sobečtí, zejména pak ti, kteří si za způsob svého skonu vyberou kola projíždějícího vlaku nebo metra. Nenapadne je snad, že ten člověk za volantem z toho bude mít nadosmrti noční můry?
……Nedávno mě ovšem v souvislosti s jakýmsi dokumentem napadlo něco, co vrhá na celý problém poněkud vlídnější světlo. Lidé v psychotických depresích, kteří se ocitají těsně před sebevraždou, se rozhodně neloučí se světem kvůli jakési beznaději nebo jiného chytrého abstraktního pojmu a rozhodně ne kvůli tomu, že smrt se najednou zdá atraktivní. Člověk, ve kterém stupeň agonie dosáhne jisté neúnosné hranice, se zabije stejně jako osoba uvězněná v hořícím domě, která nakonec vyskočí z okna.
……Nikdo ovšem doufám netvrdí, že těmto lidem se smrt zdá jako dobrý nápad. Jejich strach z pádu z velké výšky je pořád stejně velký, jako kohokoli jiného, kdo se třeba jen dívá z okna. Hlavní roli ve finálním rozhodnutí ovšem hraje jiný strach - strach z ohně, když se plameny přiblíží až příliš blízko. V takovém případě se člověk instinktivně rozhodne pro řešení, které pro něj znamená menší strach. Takže ačkoli lidé v žádném případě nechtějí skočit, udělají to raději, než aby se nechali za živa upálit. Přesto to však nikdo z lidí stojících dole na chodníku a křičících: "Neskákej!" nechápe.
……Nikdo z nás vlastně není fyzicky schopen bezezbytku pochopit někoho jiného. Ne, dokud se nedostaneme do navlas stejné situace. A tak je to i se sebevraždou, ačkoli se snažíme, nikdo z nás to opravdu nechápe (nepokusil-li se ovšem už někdy předtím skončit svůj život). Svůj názor jsem sice úplně nezměnila a pořád pokládám sebevrahy víceméně za slabochy, ale snažím se je tolerovat a pochopit jejich pohnutky.
.
……A pamatujte si: "Ocitnout se na dně je vlastně to nejpříhodnější, co se vám může stát. Ode dna se totiž dá už jenom stoupat."
 


Comments

1 danielkad | 4. march 2013 at 23:33 | React

Je lehké odsoudit člověka za slabocha, ale projdi každým jejich životním krokem.. prožij třeba jen jeden den depresivních stavů, jaké prožívají oni.. a pochopíš.. to, co člověk nepozná, lehce odsoudí... prožij měsíc v depresi a naprosté marnosti ze života.. pak možná pochopíš, proč někdo nemá chut žít..

poznej všechny aspekty jejich jednání.. a pak teprve řekni, že máš netolerantní přístup...

2 Teeda | Web | 5. march 2013 at 13:28 | React

Mám ve svém nejbližším okolí takový případ se špatným koncem. A jsem na tu osobu naštvaná za to, co udělala. Neměla zdravotní problémy, měla jisté finančnízázemí a spokojenou rodinu. Nikdy nebudu schopná pochopit někoho, kdo ublíží tolika lidem z pocitu nějaké vlastní malicherné křivdy, se kterou se neumí vyrovnat.

3 Thalia Contostavlos | Email | Web | 5. march 2013 at 17:08 | React

[1]: Pokud bys pozorně četl, pochopil bys, že jsem zastáncem toho názoru, že dokud neprožiješ to, co oni, nepochopíš. Navíc si myslím, že mám neupiratelné právo prohlásit svůj přístup za netolerantní(obzvláště, pokud odpovídá definici). Neřekla jsem, že sebevrahy nějak vážně odsuzuji a v životě bych nikomu na dně neřekla, že si o něm myslím, že je slaboch. Rozhodně si ale myslím, že člověk se silnou vůlí překoná vpodstatě všechno.

[2]: To je mi opravdu líto. Přesně o tomhle jsem mluvila. Nechat za sebou milující rodinu (resp. lidi, kteří na nás budou vzpomínat) je sobecké ...

4 DK | Web | 7. march 2013 at 19:29 | React

Myslím, že chápu, co tím chceš říct. Bohužel je ale pravda, že tvrdit, že člověk silou vůle může překonat všechno, není podle mě úplněě pravdivá. Každý člověk je jiný. Jinak vnímá. A to, co druhého trápí, může jinému připadat jako brkačka...
Nepodporuju sebevrahy a vím, že nechat tu milující rodinu a odejít na onen svět je sobecké, jenže není stejně sobecké chtít po někom, aby žil v něčem, co ho trápí a bolí, jen kvůli druhým?

5 literarni-klub | 15. march 2013 at 21:37 | React

S potěšením Ti oznamujeme, že jsi byla přijata do Literárního Klubu. :)

6 Vendy | Web | 18. march 2013 at 23:05 | React

Jsou chvíle, kdy bych pochopila tu bezvýchodnost. Ale vždycky je nějaké východisko. A pokud ten člověk má nějaké blízké, měl by myslet i na ně, koho za sebou zanechá, co jim zanechá, nejen smrt, ale i věčné výčitky a otázky, proč - že si něčeho nevšimli, nepomohli mu.
O skoku pod vlak nebo vběhnutí pod auto ani nemluvě, skok z okna nebo mostu je to samé. Svou smrtí sice vyřeší své problémy tím,že je zlikviduje, ale přivodí noční můry těm, kdo jim přijdou do cesty.
Skok z okna před plameny v případě požáru není sebevražda, to je únik. Sice stejně smrtelný, ale nechat se zaživa upálit je opravdu hrozné. Nechtěla bych se do těchto situací dostat, ani náhodou. Třikrát zaklepávám.

7 Foxie | Email | Web | 19. march 2013 at 18:21 | React

Nie, nemyslím si, že sú slabí. Vlastne sú silní, keď sa dokážu dohnať k smrti. Viem to. Veľa ľudí sa potáca v beznádeji a myslia na smrť. Sú slabí, pretože svoj stav nezmenia ani neukončia život. Niektorí nájdu v sebe dosť sily a odhodlania a zabijú sa. Je to ich rozhodnutie, aj keď by som bola omnoho radšej, keby si ho v (pred)posledných chvíľach rozmysleli. Ale najväčšia sila je v tom, keď človek svoju beznádej zmení, zmení svoj život.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.