Sto

23. july 2013 at 21:06 | Thalia Contostavlos
Krátký příběh, který jsem napsala během ani ne půl hodiny (což se doufám nebude odrážet v jeho kvalitě). Ačkoli se to může zdát divné, mám naprosto skvělou náladu a přesto je příběh pesimistický. Snad se vám bude líbit :)
.
……Třicet osm. Třicet devět. Čtyřicet. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká kapka potu a proti své vůli jsem se zachvěl. Kontrast chladného vzduchu a horkého potu mi nedělal dobře, přesto jsem znovu zatnul svaly a zvedl se. Chvíli jsem počkal a pak jsem ze sebe vydal skoro neslyšitelný vzdech, když jsem se zase pomalu pokládal zpět na zem. Odmítal jsem se soustředit na cokoliv jiného než své třesoucí se svaly a na tu mizernou kapku potu na zádech. Čtyřicet devět. Padesát. Ještě jednou tolik, musím se soustředit, jinak jich stovku nikdy nedám. Oči mi však sklouzly k malému oknu v protější stěně a než jsem si stihl uvědomit, kam se dívám, do očí mi vyhrkly slzy. Namluvil jsem si, že jsou to slzy námahy, když jsem znovu zatnul svaly. Padesát osm. Padesát devět. Chodidla zaklesnutá pod nepohodlným lehátkem, co mi už čtyři noci nahrazovalo postel, se mi začaly chvět vypětím. Šedesát pět. Šedesát šest. Pot, co se mi tvořil na čele, se mi pomalu ale jistě začal mísit se slzami. Vydal jsem ze sebe tichý sten a znovu zatnul svaly. Musím se hlavně soustředit, nepřemýšlet o tom, kde jsem, a soustředit se. Sedmdesát tři. Sedmdesát čtyři. Sedmdesát pět. Třesou se mi teď už snad i zuby, ale nevzdávám to, hlavně nemyslet na to, kde jsem. Začal jsem poslouchat zvuk svého vlastního srdce, jak mi mohutně buší v hrudníku. Sedmdesát devět. Osmdesát. Dýchám přerývavě a plytce, jako by se mým plicím nedostával kyslík. Osmdesát tři. Osmdesát čtyři. Zvedám se už s neskutečnou námahou, mé břišní svaly protestují. Zrak mi znovu sjíždí k malému oknu, které je tu momentálně jediným zdrojem světla, žárovku už vypnuli. Devadesát jedna. Devadesát dva. Devadesát - svaly polevily a já s neatraktivním heknutím klesnul k zemi. V očích mi pálí slzy frustrace. Přece to teď nevzdám. Devadesát tři. Mé dýchání je teď slyšet snad i na druhém konci chodby, ale zatím jsem nikoho nevzbudil. Devadesát čtyři. Devadesát pět. Někde zleva se ozvalo tiché zarachtání, ale já odmítám přemýšlet o tom, co to bylo. Devadesát šest. Svaly mě pálí, chodidla se mi třesou a přes slzy nic nevidím. Možná je to dobře, zase bych jenom zíral na to okno. Devadesát sedm. Za tím oknem stejně nic zajímavého není. Nikdo, kdo by mi pomohl. Devadesát osm. Rachtání, co jsem před chvílí zaslechl je teď mnohem silnější, ale já si stále odmítám připustit, co znamená. Zoufale zatínám zuby při dalším zatnutí svalů. Devadesát devět. Rachtání se ozývá přímo za mnou, doprovázeno obhroublým hlasem: "Už je čas." Klesám na zem vyčerpáním a už se ani nepokouším zatnout svaly. Takhle je to se mnou vždycky, nic nedotáhnu do konce. Teď už tý stovky nikdy nedosáhnu. Dvě silné ruce mě popadají za ramena a táhnou někam pryč. Vzduch kolem mě je chladný, ale mé tělo pořád hoří. Stoupám po dřevěných schodech a dívám se kolem sebe, aniž bych viděl. Přes hlavu mi přetahují nějaký pytel a něco mi říkají. Poslední slova? Odmítám už cokoli vnímat, ale přece jen se na něco vzmůžu těsně předtím, než zatáhnou za tu nesmyslnou páku: "Sto."
 


Comments

1 Rosalie | Web | 24. july 2013 at 9:58 | React

Skvěle napsané!
Je to smutné, ale možná právě proto mě to tak upoutalo. :)

2 Thalia Contostavlos | Email | Web | 24. july 2013 at 10:06 | React

[1]: Děkuju mnohokrát :)

3 Be secret | Email | Web | 24. july 2013 at 16:35 | React

Ten popis námahy je úžasný.. Pochopila jsem to jako že ve vězení dělá kliky (nebo něco) a nestihne je před popravou..

4 Thalia Contostavlos | Email | Web | 24. july 2013 at 17:09 | React

[3]: Já to psala jako sedy lehy, ale je to vlastně úplně jedno. Pochopilas to správně :)

5 Wiky Dream | Web | 25. july 2013 at 15:12 | React

úžasný příběh,extrémně tajemný,ta,k doufám,že jsem to pochopila zprávně,jde na smrt a nestihne dodělat ty sedy lehy,že?
Je to velmi smutné,ale dokonale napsané :-)

6 Thalia Contostavlos | Email | Web | 25. july 2013 at 18:47 | React

[5]: Pochopilas to naprosto správně, díky za uznání :)

7 a2l | Email | Web | 25. july 2013 at 22:23 | React

Wow, moc pěkný, ale dost smutný :( Na to, že jsi to psala jen půl hodiny, je to super ;)

8 Dominique | Web | 2. september 2013 at 14:26 | React

Super napsaný. Píšu si vlastní knihu a v tvých povídkách čerpám inspiraci.;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.